jsme khaki národ

Co v české duši probouzí zemitá zelená

___

Jak se oblékají Češi? Existuje něco jako český styl?

Kladu si tuto otázku už mnoho let. Kladu si ji mimo jiné proto, protože věřím, že mezi duší a jejím zevnějškem existuje úzký vztah, a jestli se o duši vůbec kdy něco dozvíme, dozvíme se to nejsnáze z věcí, jimiž má sklon se obklopovat. Třeba z oblékání. Z vůně. Po šesti letech praxe průvodkyně světem vůní můžu s klidným svědomím prohlásit, že duše si bez velkého váhání vybere to své, pokud má před sebou ucelené spektrum dostupných možností a dobré podmínky k rozhodování. Zralý člověk se umí rozhodovat sám. Vždycky se však nepohybuje v prostoru s dobrou viditelností. A tak se průvodce - třeba světem vůní - hodí.

Khaki list. To zní divně, viďte. O listu prostě nikdo neřekne, že je khaki. Co však vidíte na obrázku, přesto JE jeden z mnoha khaki odstínů. Khaki je zkrátka kamuflážní barva, a před kým by se chudák list doma v lese schovával. Snímky českého lesa zde a níže Irena Kozelská pro Českou duši. Ostatní via Pinterest.

Pokud se tedy my, Češi, nějak oblékáme, buď to znamená, že přesně takto vypadat chceme. Nebo tak vypadáme z jisté formy nouze: volíme z nedostatku možností, a to pravé možná zůstává stranou naší pozornosti. Obojí však říká něco klíčového o české duši: o tom, jací jsme, jak se stavíme ke světu, v němž žijeme, jaký máme vztah k sobě i k ostatním. A česká duše je přece, oč tu běží. Pojďme se tedy na českou duši podívat prostřednictvím toho, co sama nosí: prostřednictvím charakteristického stylu oblékání.

Možná jste už po dvou mých odstavcích stihli nad Čechy mávnout rukou, nebo nad námi dokonce zlomit hůl. "Stylem" totiž nazýváme třeba styl chanelovský, styl Audrey Hepburn nebo titánskou uhlazenost Jamese Bonda. Nositele stylu vnímáme jako módní ikony obdivované pro jejich nadčasovou osobní estetiku. A styl takto esteticky vyhraněných jednotlivců pak často přejímají celá společenství, ba dokonce i národy. Třeba o francouzských ženách můžu říct, že jejich styl, jinými slovy to, co vídám jako jistou formu standardu na ulicích francouzských měst, je nejčastěji směsí vlivu ne Gabrielle Chanel ani Christiana Diora, jak si často myslíme, ale bohémského Yvesa Saint-Laurenta a uvolněnosti Angličanky Jane Birkin. Francouzky nejsou vždy tak elegantní, jak předpokládáme pod vlivem módních časopisů. Z jejich stylového pojetí však cítíte jakousi uniformu - jinými slovy cosi, co charakterizuje spíše styl národa než jednotlivce. Ale co my? Co postává na českých zastávkách, jezdí českou tramvají, pohybuje se mezi regály českých supermarketů? Lze to nazvat stylem? Já tvrdím, že ano. Styl není jen ukázkový styl. Styl je prostě rukopis člověka i celých společenství projevující se mimo jiné i v oblékání. Je to nevyhnutelný sklon nějak se vyjadřovat navenek, ať už v dobrém či zlém. Pokud je někdo s prominutím nemastný neslaný, je podobně nemastná neslaná i jeho duše. A tak máme nějaký styl vy i já. I Češi jako národ.

Proč styl nelze změnit na povel, pokud vůbec?

Proč je oproti tomu vkus dovedností, kterou lze rozvíjet?

A jak náš vzhled ovlivňuje péče?

Pokud člověk působí navenek rozháraně, nebývá zakopaný pes ve stylu, ale ve vkusu a péči. Více o vztahu této nerozlučné trojice píšu v důkladném trojdílném článku "O stylu, vkusu a péči" na blogu Synestesis: klikněte případně zde, zde a zde.

Tady ji máme. U nás tolik oblíbená "parka".

Jak vlastně vypadáme?

Postavíme-li se na tři minuty na už zmiňovanou tramvajovou zastávku, rychle si uvědomíme, že co nás na první pohled spojuje, je záliba v khaki. My, Češi, žijeme nevědomou vášní pro khaki! Čech nosí v chladném či přechodovém období téměř výhradně bundu - kabát je u nás zcela okrajovým kusem oděvu -, a tato bunda bude nejčastěji v některém z charakteristických odstínů lesa. Právě to je totiž podstatou khaki: je tlumeným zeleným odstínem se žlutým podtónem, a jeví se tak jako spektrum barevných tónů někde mezi zelenou a odstíny půdy. Nezřídka vidíme i barvu černou, ale jak už jsem vysvětlila v minulém článku, mezi zelenou a černou je, zejména v souvislosti s lesem, zcela logická - a také mytologická - spojitost. Čím je les hlubší, tím víc působí jako černý. Je oním "černým lesem" z českých pohádek! Doplníme-li pak khaki bundu ještě nezbytným batohem a mezi Čechy nejrozšířenějšími botami - kotníkovými se šněrováním -, máme tu charakteristický vzhled Čecha: českého zálesáka. V lese naprosto přiměřené. Kde se vzal ale na tramvajové zastávce? A proč v lese paradoxně takto oblečeného Čecha téměř nepotkáme? Než se pokusím o hlubší vhled, zastavme se u khaki a u bundy. U české bundy v khaki odstínu.

Co je vlastně khaki?

Jak už jsem psala jinde, slovo “khaki” se v Evropě objevuje nejprve v angličtině, roku 1848, kdy byla v britské armádě zavedena uniforma téhož odstínu. Slovo pochází z urdštiny, indoíránského jazyka, jímž se mluví v dnešním Pákistánu a Indii, a označuje zemitou barvu. Asi bychom řekli “okrová”, protože okr je pigment vyráběný z hlíny. Do angličtiny se pojem dostává prostřednictvím Britské Indické armády. Khaki je tedy původně béžová s nažloutlým podtónem - barva písku či jílovitých půd, zkrátka země v bývalých východních koloniích. Protože účelem khaki je poskytnout kamufláž - maskování -, má ovšem ve výsledku rozmanité odstíny podle prostředí. Vždy ale platí, že sestává z různých poměrů zelené, žluté a černé. Tento mix zaručí, že barva působí zemitě, jakoby zaprášeně či trochu ušpiněně, zkrátka dobře splývá s divokou přírodou.

Khaki v pravém smyslu slova: barva země. Nebo čehokoli, co v ní skončí, třeba loňského listí. Foto 1: únorové tání, 2 a 3: bunda stylu "polní blůza" odvozená z ikonického amerického standardu M-1965.

Kde se vzala khaki bunda?

To, čemu v češtině říkáme "bunda", má mnoho podob i barevných variací. Může jí být žlutá větrovka s podšívkou s modro bílými námořnickými pruhy, jakou mají, s trochou nadsázky, všichni mí příbuzní v Bretani. Může jí být péřovka z lesklého polyesteru zářivých barev, jakou nosí půl roku zimomřiví Italové v jižní části Apenin. Jak často však právě takové bundy potkáte na českých ulicích? K čemu my, Češi, inklinujeme nejčastěji, je bunda zcela jiná, ovšem neméně specifická. Respektive bundy dvě.

M-1965, tak jak ji nosí muži, odhaduji, v New Yorku nebo Miláně. Nemusíme usilovat o totéž. Myslím, že by to ani nepůsobilo opravdově. Ale "vynalézt" českou krásu z našich nejbytostnějších zvyklostí si zasloužíme. Zatím jedeme jen na půl plynu!

V prvé řadě jde střihově o "polní blůzu". Field jacket či, jak ji lze vyhledávat v e-shopech, army jacket. My bychom řekli "parka", ale parka vypadá jinak, jak ještě ukážu níže. Říkejme jí tedy "vojenská bunda". Není to bunda ledasjaká. Každý kus oděvu vyrůstá z nějakého archetypu, a v tomto případě jde o volnější vojenské sako oblékané přes košili, s nímž, pokud vím, přicházejí Američané za druhé světové války roku 1941. Tento standard je znám jako M-1941, a je pak průběžně nahrazován modernějšími verzemi M-1943, M-1951 a veledůležitou M-1965 se stojáčkem, ramenními výložkami a dvěma kapsami na hrudi a dvěma v dolní části těla, jež se na počátku 70. let začne vyrábět i pro civilní obyvatelstvo. A právě tak vzniká i nespočet jí podobných. Všechny důležité prvky vojenské bundy - výložky, stojáček, kapsy a přirozeně khaki odstín - však mají už uniformy armád bojujících v první světové válce. Američané jí dali jen uvolněnější charakter a rozměr oděvu pro civilisty. Co se našich končin týče, bundy srovnatelného střihu si pamatuji už z 80. let. Jejich boom však přišel až v letech devadesátých, s otevřením hranic a postupnou globalizací trhu. Tehdy se stávají takřka uniformou Čechů, kterou nosíme už čtvrtou dekádu. Vrátím-li se ke skutečnému vojenskému oblečení, přirozeně československého původu, i to bylo koncem minulého století vidět i na civilním obyvatelstvu, ovšem téměř výhradně v prostřední lesa, coby oděv táborníků. Ostatně i dnes se nezřídka stane, že ve vlaku potkáme českého civilistu v plné polní, což pravidelně způsobuje konsternaci mého muže, který z rodné Francie nic takového nezná.

Jak už jsem psala výše, vojenská blůza je lidově často označována jako "parka". Parka je ovšem ve skutečnosti onou druhou bundou, kterou rádi nosíme. Parka je oproti vojenské bundě delší, volnější a doplněná kapucí a khaki odstín je její nejběžnější barevností. I parka nás vede ke svým počátkům - a tudíž i původnímu smyslu - svou etymologií. Slovo "parka" pochází z něnečtiny, jazyka Něnců, etnika obývajícího polární končiny severovýchodní Evropy a severozápadní Sibiře, a znamená "zvířecí kůže". V angličtině se objevuje už roku 1625 v cestopisných záznamech Samuela Purchase. Parka je v původním smyslu slova svrchník s kapucí často lemovanou kožešinou, v délce po stehna, vyrobený ze sobí či tulení kůže, který nosí Eskymáci či Inuité arktických oblastí při lovu nebo rybolovu. Může být impregnována rybím tukem. I parka proniká do vojenského oblékání, a to počátkem 50. let, jakožto model USAF N-3B americké armády určený jednotkám operujícím v krajně chladných podmínkách. I tato armádní parka se pak v 80. letech začíná vyrábět i pro civilisty, a tak začíná éra jejího masového rozšíření.

Vojenská bunda a vojenská parka se tedy, co do střihu, liší. Něco je však spojuje, a to "něco" je myslím tím, co oslovuje, byť možná podprahově, i českou duši. Ještě se k tomu dostanu.

Tři bundy, ale jenom jedna parka. Na kterou sázíte? A, b nebo c? Výsledek se dozvíte o fotografii níže.

Mech a kůra. Svět českých tramvajových zastávek.

Co se týče bund, parkou v pravém smyslu slova je pouze ta na prvním snímku. Ale myslím, že se svět nezboří, budeme-li slovo "parka" používat na cokoli s velkými kapsami, v čem se dá přežít déšť, vítr i tlačenice.

Mezi divočinou a metropolí

Představte si svět jako polaritu divočina - metropole. Na políčko 0 položte divočinu, indiána u ohně. A na políčko 10 město a muže u kavárenského stolku. Do jakého prostředí byste zařadili khaki bundu? A kam tmavě modrý flaušový kabát?

Kultury lze myslím skutečně položit na takovou škálu o deseti políčkách. Pokud si takto uvědomíme, kde leží kultura česká, pochopíme, proč vypadá, jak vypadá, a proč ze sebe uděláme elegantní Miláňany či Pařížanky jen za cenu ztráty něčeho ryze českého.

Není nic výmluvnějšího než obrazy. Na prvním panelu synestetický svět Pařížanky. Ztělesnění metropolitní kultury. Na druhém Čech na návštěvě pod Eiffelovkou. A na třetím Čech ve svém synestetickém domově: vše ladí se vším, duše a svět, všechny smyslové zážitky mezi sebou. Problém je v tom, že eleganci Pařížanky světu prodáte nesrovnatelně snáz než naši rozvrkočenost. I s naší rozvrkočeností se však dá něco udělat. V prvé řadě ji mít rád. Co máme rádi, vzkvétá. Na čtvrtém panelu konečně vidíte, kdo jsme. Překvapeni? Panely a Synestetická mapa 8 archetypů a 8 skupin vůní Irena Kozelská pro Českou duši.

Můžete si tak se mnou hrát a přemýšlet, kam položíte ten či onen prvek. Už zmiňovanou khaki bundu a tmavě modrý flaušový kabát. Batoh a aktovku do ruky. Kotníkové boty na šněrování a černé polobotky z hladké kůže. Cokoli neformálního, každodenního a cokoli formálního, svátečního. Les na jedné straně a na straně druhé úřad či korporát. Přirozený řád přírody a řád společnosti. A konečně přírodu a kulturu.

To první bude zkrátka vždycky blíže poli 0, a to druhé desítce.

Naší kulturou je divokost.

Jsme divocí! Buďme rádi! Buďme vždy a za všech okolností rádi, že jsme právě tím, čím jsme. Teď ještě dořešit, čím budeme vonět. Chceme-li vonět v souladu s českou divokostí, Chanel No 5 to, se vší úctou, nebude. Schéma Irena Kozelská pro Českou duši.

Divokost není méně než sofistikovanost. Ale ani víc. Každá z poloh má něco do sebe. Každá je důležitá. Divokost se nestane krásnější, stane-li se sofistikovaností - když sama sebe zapře a opustí. Krásnější se stane, když sama sebe uvidí, ocení, uctí. A pak esteticky povznese. Lépe se můžeme cítit vždycky jen tehdy, zůstaneme-li takoví, jací v nitru jsme. A z toho dostaneme veškerý potenciál!

Jak ovšem s divokostí usmířit naši zálibu ve vojenské khaki a střizích odvozených z armádní historie? Je česká duše duší vojáka? To si nemyslím, přestože bych v těžké době nerada snižovala naši obranyschopnost. Spíš než vojáka však v české duši vidím lovce. Divocha. Myslím, že Čechům se na oděvech vyrůstajících z armádní kultury nejvíc líbí to, že ladí s lesem. Líbí se jim na nich v prvé řadě ona barva listu z úvodu článku, o němž by sotva někdo řekl, že je "khaki": je to prostě list v lese. List, jehož si nikdo nevšimne, dokud si neuvědomí jeho nenápadnou krásu. Mohu-li s srovnávat s národy, které znám, Češi mají neobyčejnou schopnost přežít v divokých podmínkách: nocovat v lese, vařit z ničeho v ničem, vytvořit cokoli s použitím kapesního nože. Neděláme to z nouze. Děláme to rádi! Čech je právě v lese ve svém živlu! Čech je velkou měrou dobrodruh!

Takto dopadneme, když se na procházku v lese oblékneme do sportovního. Do legín s jedovatě zelenými pruhy. Do fuchsiové větrovky. Budeme obětováni lesním bohům jako nadbytečný strom. Křiklavé barvy v lese slouží jen a pouze k označení toho, co má přijít pryč. O barevnou harmonii se stará Krakonoš, Hejkal a spol. Pozor na ně!

Lesapán

Zahlédne-li v přítmí, v šeru 

fuchsiovou z Decathlonu,

v mžiku fikne hlavu tomu

nešťastníku v polyesteru.

Sportovní oblečení proniklo do českého lesa samozřejmě s kultem archetypu hrdiny nebo také šampiona. Hrdina je archetypem posouvání osobních hranic. Divoch archetypem umění přežít v tvrdých podmínkách přírody. Hrdina roste soutěžením a srovnáváním se s jinými a obléká se do jasných, jednoznačných, "heraldických" barev, jež umožňují snadné stanovení jeho příslušnosti k soutěžnímu týmu. S kým se ovšem potřebujeme srovnávat v lese? S daňky a veverkami? V lese jsi tým les!

Máme problém?

Je tu ovšem stále jedna záhada.

Jak se khaki dostala na tramvajovou zastávku? Přesně na to místo, kde ve Francii stojí chlapík v kabátu odstínu bleu marine. V námořnické modři. Jak pronikl khaki batůžek až do Národního divadla? Cítíme se snad i ve městě jako v divočině? Mezi divokou zvěří? Nebo jsme v metropoli duševně jen na skok, než se vrátíme zpátky do lesa - domů? Je naše láska ke khaki projevem ryzí české praktičnosti, která má jedno oblečení na pátek i svátek? Nebo u nás upadla úcta k formálnímu oblékání? Úcta k formální situaci? Je v khaki i kus české arogance? Nebo prostá lhostejnost?

Pomozte mi o nás přemýšlet. Pomozte mi vyhmátnout českou duši, najít na nás to nejlepší, ale zároveň i sebekriticky pojmenovat, kde nás tlačí bota. Pomozte mi hledat cesty, jak být sví, ale zároveň i krásní a projevující úctu ke světu kolem nás.

Že vám khaki nesluší? Vždycky se nějaká alternativa najde. Stejně jako "černá" nebo "červená" pro ty, jímž nesluší černá a červená.

Abych se v závěru vrátila úplně na začátek, k otázce volby a důsledkům nedostatku možností, osobně si myslím, že záliba v khaki a jistém typu střihů s vojenskou minulostí skutečně je součástí naší kultury oblékání. Zároveň se však domnívám, že v důsledku nedostatku možností končíme zas a znova u tzv. outdoorového oblečení, jež do městských ulic prostě nepatří. Ani jedna z bund/blůz/parek - lhostejno, jak je nazveme -, jež jsem v tomto textu použila pro ilustraci "dobré praxe", přitom není outdoorová. Je, řekněme, volnočasová. A to vůbec, ale vůbec není totéž. Outdoorové oblečení má vlastní charakteristiky a zaměřuje se na funkčnost a specifické nároky pohybu v přírodě. Estetika je až druhotná, pokud má vůbec nějakou důležitost. Outdoorové oblečení tak bude ve městě působit vždycky nelogicky, protože město zkrátka není les. Oproti tomu volnočasové oblečení s důrazem na estetično nás může městským životem provázet zcela dobře. Pokud si tedy chceme udržet národní svéráz, ale zároveň být krásnější, právě to je, z mého pohledu, ona cesta: outdoor si ponechat do lesa. A do města sáhnout po oblečení uvolněném, ale do jisté míry elegantním. Klidně v khaki odstínech.

Řekla bych tak, že v české nabídce něco velmi důležitého chybí: volnočasový khaki svrchník z české tkaniny ideálně přírodního původu, ve střihu vyrůstajícím z české tradice, ušitý v české továrně, českýma rukama. Kde jinde by měla vzniknout ikonická khaki parka do českého lesa a na českou tramvajovou zastávku!

Khaki má v naší kultuře obrovský potenciál. Líbí se nám. A sluší nám.

Buďme ale fér.

S Hynaisovou oponou se trochu tluče.

Česká krása. Tak daleko ještě nejsme. Ale jdeme správným směrem.