Za vambereckou krajkou a českými sny
___
Pokud se mnou jdete delší dobu, víte, že lidskou duši vidím jako soustavu soustředných kruhů.
Nejprve je duše sama. Pak její tělo. A pak tělo širší, jež pozvolna přechází v širý svět. Do kruhů širšího těla patří v prvé řadě duševně tolik podceňované oblékání, šperky, pak vůně a konečně i osobní prostor, jejž tvoří nejprve naše dětská postýlka, poté postel, pokoj, byt, dům, zahrada, a u některých i čtvrť, město, ba dokonce i země. I ty totiž máme moc utvářet - utvářet k obrazu svému. Až na to, že čím dále od vlastní duše, tím blíže k duši, jak se říká, bližního, a tak jsou tyto naše vnější kruhy prostorem soužití, v němž se naše představy o kráse, smyslu a účelnosti střetávají a ideálně mísí, vzájemně ovlivňují, a tvoří novou kvalitu zajímavou pro víc než jednoho z nás.
Věřím, že duše touží po souladu, a ladí tak to vnější s tím, co je uvnitř: klidná duše hledá klidný styl oblékání, klidnou vůni a klidné bytí v klidné krajině. Duše ve výsledku hledá v krajině sebe sama: vybírá si tu svoji, tvaruje ji tak, aby se v ní cítila co nejvíc doma. Ale krajina stejně tak tvaruje duši. To ví každý, kdo se někdy na delší čas usadil v jiné zemi: v nové krajině se stal do jisté míry novým člověkem. V jeho duši se vylouplo cosi, co dosud spalo.
Proč hledat svou vůni ve své vnitřní krajině?
Proč jsme všichni okamžiky v cyklickém časoprostoru?
Proč tvoříme vším, co tvoříme, svůj vlastní autoportrét?
Na tyto otázky hledám odpovědi zde, zde a zde. Projekt Česká duše vyrůstá z projektu Synestesis. Jste vítáni v obou prostorech pro studium vůní, protože "jedno jsou"!
Podíváme-li se přitom na krajinu v čase, zjistíme, že i ona je sledem různých světů: jaro, léto, podzim a zima jsou různé krajiny. Nad tímto tisíckrát prožitým zázrakem žasneme pokaždé, když někde zahlédneme sérii snímků, sestříhaný záznam nebo cyklus obrazů zpodobňující stejné místo čtyřikrát jinak: najednou prožijeme čtyři zcela odlišné stavy, čtyři zcela jiné směsi emocí, čtyři různá duševní rozpoložení. Vztah krajiny a duše je zkrátka z nejzákladnějších a být spolu - být spolu v harmonii - je pro duši i pro krajinu jedním slovem... dobré. Duše se tak stává nesebestředným středem v obrovském kruhu s mnoha středy: je sama sebou, ne však sama. Je, čím je, s jinými. Nebo dokonce se svými.
A tak česká zima probouzí zimu v české duši, a té začne růst česká zima pod rukama. Já třeba chtě nechtě hledám českou zimu ve vůni. Ve vůni pro českou duši. Už je téměř hotová. Ale jiné české duše mají jiná média. A tak dala česká zima před staletími vzniknout i české kráse v podobě krajky. Když krajina zapadala sněhem a velké i malé rostliny zestříbřely, ženy českých horníků a rolníků v pásmu pohraničních hor vzaly do rukou dřevěné paličky a bílou nit a začaly rukama... čarovat. Zní to jako pohádka, ale je to statisíci osudy psaná historie. A je v ní bílá lednová spanilost i mnoho tíhy, jež se na nás lepí i v 21. století.
Pojďme se tedy kochat, dívat se českým ženám pod ruce, přemýšlet, kam ta oslnivá krása zmizela a jak ji znovu vrátit mezi nás. Pojďme zkrátka ocenit krásu a smysl české zimy v tom, co skrze českou zimní duši přivádí na svět.
Expozice Muzea krajky ve Vamberku a její tajná předloha: krajina z jinovatky. Zleva po směru hodinových ručiček: 1. Krajková zima na Kladensku. 2. Detail "Šálu pro radost", Vilma Nasková, 2011. 3. Slavnostní šaty pro EXPO Montreal 1967, Eva Fialová. 4. Vějíře z paličkované krajky z let 1875-1880 zhotovené v Čechách.
Muzeum krajky vřele doporučuji. Expozice je neobyčejně bohatá a skvěle strukturovaná a doprovodné texty poskytují hluboké zasvěcení do historie krajky i seznámení s nejvýznamnějšími uměleckými krajkářkami českého i slovenského kulturního okruhu. Krajkáře si z celé expozice vybavuji jediného, a to Jaroslava Prášila. Myslím proto, že nebude nefér mluvit o krajkářství jako o ženském fenoménu.
Začněme tedy od začátku.
Co je to vlastně krajka a kde se u nás vzala?
Krajka je plošná ornamentální textilie s efekty průsvitnosti a průhlednosti tvořená z nití nebo látky. K výrobě krajky paličkované se jako materiál používá len, konopí, kopřiva, hedvábí, bavlna, vlna, zlato, stříbro, vlákna aloe či koňské žíně. Ve slově "krajka" slyšíme slovo "kraj". Okraj, obruba, lem. Krajka je tedy v prvé řadě pruhem látky sloužícím coby zdobný lem. Krajka je konečně původně bílá. Právě bílá dělá z krajky specifický archetyp. Používala se totiž k lemování prádla všeho druhu: osobního, stolního, ložního. A prádlo bylo až do zcela nedávné doby v naší kultuře vždy bílé. Až do druhé poloviny 19. století, kdy náhle nastupuje nové hygienické paradigma provázené vznikem domácích toalet, koupelen, vodovodního potrubí, jedním slovem možností umýt se v tekoucí vodě, je totiž bílé prádlo - a kolínská! - náhražkou mytí, a tak i symbolem čistého, opečovaného těla. Až do té doby se lidé koupali co nejméně. Prali však co nejvíc. Tedy co nejvíc jim okolnosti dovolily. Obvykle jednou týdně. Rukama. Prostě Popelka až po lokty v mrazivé bystřině. Ještě meziválečná generace by tak nechápala, jak si někdo může koupit jiné prádlo - osobní, stolní, ložní - než bílé. Prádlo bylo prostě bílé, čistý člověk se stal čistým tak, že se oblékl do bílého prádla, a teprve přes bílé prádlo se oblékala další, vnější vrstva, obvykle černá, jež s vodou přišla do styku jen za nevítaného deště.
Bílá krajka tak má nesmírně silný archetypální náboj - bílá krajka je čistota. Ba co víc. Bílá krajka je čistotou moci. Velká část společnosti totiž na čistotu ani na krajku nedosáhla: prostě dělala špinavou práci a ta nebývá dobře placená. Být oblečený do bílých krajek - tedy čistý - vyžadovalo nemalé jmění. Čistota prádla tak byla v minulých staletích projevem postavení. Když Coco Chanel zadávala Ernestu Beauxovi úkol vytvořit parfém, jenž se měl proslavit pod jménem No 5, kladla mu na srdce, "qu'il sente le propre" - "aby voněl čistotou". Pro chudé děvčátko odložené do sirotčince bylo jednou z největších životních tužeb dostat se mezi bohaté. Trend aldehydových - po mýdle vonících - vůní se pak stal jedním z dominantních parfumérských směrů celého 20. století, přinejmenším do 70. let. Mentalita má dlouhou setrvačnost.
Vraťme se ale k začátkům krajky na území Čech, Moravy a Slezska. Krajka, tak jak ji známe dnes, se rodí v 16. století v Itálii, a odtud se toto umění šíří po celé Evropě. U nás proniká systematicky do nejchudších oblastí, nejprve do Krušných hor, pak na Šumavu a konečně na Vamberecko v Orlických horách, které je s krajkářskou výrobou dodnes neoddělitelně spjato. Na Vamberecko přinesla organizovanou výrobu krajky Magdalena Grambová, manželka majitele zdejšího panství Kašpara Gramba, v 17. století z Flander, odkud její muž pocházel. Krajka tak byla v českých zemích od začátku krásou i spásou. Do chudých domácností horníků a rolníků hospodařících na chudých půdách totiž náhle přináší druhý, a v některých obdobích roku jediný příjem. V každém případě příjem nejstabilnější. Budu-li se držet informací načerpaných v expozici vambereckého Muzea krajky, podle statistik tak v roce 1860 pracovalo v českých zemích na 80 000 krajkářek a na Vamberecku se na konci 19. století paličkovalo v každém stavení. Domácí krajkářství bylo podporováno šlechtou i státem jako strategický zdroj obživy obyvatelstva až do první poloviny 20. století. V 19. století, kdy obrovskou poptávku po české krajce přebral z velké části nově vznikající krajkářský průmysl, se konečně umění ruční krajky přesunulo do sféry užitého umění. Z řemesla se stalo uměním. A ženy řemeslnice přešly na dělnické pozice v továrnách.
Zleva po směru hodinových ručiček: 1. Krajkářská poduška zvaná herdule. 2., 3. a 4. krajky z období kolem poloviny 19. století.
V čem jsou české ženy stále krajkářkami?
Spojení žen, krajky a chudoby je vůbec něčím, co při putování skvělou vambereckou expozicí nelze přehlédnout. Nelze nevnímat podivnou rozporuplnost přepychu a bídy - drahého artefaktu a nízké mzdy jeho tvůrkyní. Nelze pominout zvláštní soužití černé s bílou, palice a paličky - hornické či rolnické umouněnosti a krajkové sněhobílé; hrubé práce při těžbě rud či obdělávání polí a čilého pohybu jemných prstů při paličkování krajky. Nelze také nevidět, jak onen krok od úplné bídy k bídné mzdě stále ulpívá na ženském odměňování, a možná českém odměňování - mužů i žen - vůbec. Jsme zvyklí posouvat se po jednom schodu a dosahovat zvýšení mzdy vždy jen o stupeň, byť bychom vyšli z hlubokého suterénu. Česká duše mnohdy stále ještě čeká na někoho, kdo ji v jejích očích zachrání, ale ve skutečnosti jí dá drobek nezbytný k přežití. Takto fungují například dnes už legendární předvolební koblihy, které jsou samozřejmě jen příznačným zhmotněním celého jednoho typu politiky.
Vybavuji si také, co jsem před lety slyšela od mé oblíbené francouzské multimediální umělkyně Mai Hua, která natáčí mimo jiné i nádherné medailonky s laureáty francouzské Ceny pro mladou generaci v oblasti uměleckých řemesel. Mai tehdy mluvila o tom, že jako umělecké řemeslo máme sklon vnímat sklářství, kovářství, truhlářství. Mužské profese. Ne však ženské ruční práce. A to je pravda. Na českém Fleru lze ve všehochuti skvělého i mizerného najít práci zlatých českých rukou prodávanou za cenu materiálu, plus onen jeden schod, aby se tvůrci za své úsilí ve výsledku netrestali červenými čísly. Myslím, že mnoho českých žen by se s nadšením vrátilo k povoláním odpovídajícím ženským ručním pracím, od nichž v souvislosti s emancipací utekly. Neutekly totiž od ručních prací, ale od bídy s nimi spojené a od absence volby. Ženská emancipace je důležitý proces. Čas ale ukázal, že ženy neosvobodí přechod na mužskou práci. Ale docenění práce ženské.
Kam se poděla vamberecká krajka?
Nerada srovnávám, ale občas je srovnání důležité. Od svých čtrnácti let žiji jednou nohou ve francouzské kultuře, a můžu tak s čistým svědomím říct, že kdyby byl Vamberk francouzským městem, krajky by nás vábily na každém rohu. Prostě by nebylo možné si nějakou trofej neodvézt. Ve Francii se kráse místních artefaktů nedá odolat. Nejsou to totiž nesmyslné, bezduché suvenýry, ale hodnotné předměty vyrůstající z místní kultury a historie. A kulturu a historii Francouzi umějí prodat jako málokdo. Navštívíte-li vambereckou expozici, pochopíte, že my, Češi, rozhodně co prodat máme. Ale z nějakých důvodů tomu, ve srovnání s Francouzi, něco zásadního chybí. Jako bychom stále byli krajkáři, co vytvoří zázrak. A pak čekají, až přijde někdo, kdo nám dá za něj o schod víc než nic. Vrátím-li se k nedávné zkušenosti přímo z návštěvy Vamberka, z nějakých důvodů se nám nedaří překlenout vzdálenost mezi muzeálním exponátem a skutečně žitým užitým uměním. Pojďme to změnit! Začněme tím, že si to připustíme - že uvidíme onu truhlici s bohatstvím, o níž stále mluvím a na níž sedíme a přemýšlíme, kdy konečně přijde někdo s drobkem chleba. Navrhuji slézt z truhly, z pohádkové pece, a začít stavět most: dostat naše ohromné kulturní bohatství k lidem, kteří ho ocení. V prvé řadě k Čechům samým. Co chybí mně osobně? Začněme sněním: co není, a mohlo by být?
Zleva po směru hodinových ručiček: 1. a 3. Český ornament v kladenském lese. 2. Slavnostní stříbrné šaty zdobené českými granáty, EXPO Montreal 1967, Eva Fialová. 4. Tylová beztíže, jejíhož autora jsem si zapomněla poznamenat.
V prvé řadě znovu zopakuji, co jsem napsala už několikrát: Češi, kteří v tuto chvíli pracují v krajkářském odvětví - tvoří krajku, pečují o vamberecké sbírky, učí krajkářské umění a dodávají k němu nezbytný materiál -, odvádějí skvělou práci. Že tu něco chybí, není jejich nedostatkem a nejspíš ani jejich úkolem. Pekař také nutně svůj chléb neprodává. A čím je výroba čehokoli komplexnější, tím větší vyžaduje participaci profesí. Myslím, že je třeba si připustit, že krajka sama je jedno podlaží celé stavby. A bude třeba přistavovat.
Začněme tím, co už je. Překrásná česká krajka. V jaké podobě si ji dnes můžeme koupit?
jako materiál, z něhož si krajku sami vytvoříme
jako hotovou krajku k dalšímu krejčovskému zpracování
jako publikaci s návody k paličkování
jako paličkovaný obraz
jako paličkovaný šperk
Jinými slovy jako to, co jsme ještě v 90. letech minulého století znali z "UVY" - z prodejen výrobků lidové tvorby UVA (zkratka pochází ze sousloví Umělecká výroba), jež patřily pod ÚLUV, Ústředí lidové umělecké tvorby. V Olomouci jsme takovou měli, a tak můžu s klidným svědomím říct, že sortiment je více méně týž. A to je škoda! Kolik z nás totiž osloví materiál k dalšímu zpracování nebo šperk, přes který nelze obléknout kabát.
A teď si dovolím chvilku snít a představovat si, co bych si byla ráda z Vamberka odnesla já:
Velkolepou obrazovou knihu o české krajce na křídovém papíře - ten typ knihy, která vás vtahuje vizuální krásou a poetikou vyprávění. Mohla by mít několik stran ze skutečné krajky. Úplně vidím malé české holčičky, jak si přisouvají židli ke knihovně, nesou tu těžkou veleknihu na stůl a sní o tom, že se stanou - dobře placenými - krajkářkami. Tak vzniká kontinuita!
S chutí bych si koupila repliku některého z ikonických artefaktů - třeba velké kruhové krajky z Průvodce expozicí. Vidíte ji na obrázku výše. Kdo si dá dnes ovšem "dečku" na stůl? Kdo bude trnout nad tím, aby na ni neukáplo červeného vína? Kdo ji bude ručně prát a škrobit? Líbila by se mi proto zarámovaná jako obraz, na černém nebo béžovém podkladě, aby vynikla její elegantní grafičnost, a nebála bych se opravdu velkého formátu. Krajkové obrazy existují, ale bývají titěrné. České interiéry potřebují titěrností ubrat a vzniklé prázdno osadit jedním velkorysým objektem. Nebojme se rozmáchnout!
Totéž bych ocenila ve formě plakátu jako finančně dostupnou verzi.
Moc by se mi líbil krajkový přehoz přes postel jako v dobách našich prababiček.
A co závěsná dekorace? Viděla jsem takové v Bretani v korunách stromů!!! Já bych jí našla místo v obývacím pokoji. Mohla by být navržená jako dekorace světelná, a tvořit krajkový vzor na zdech. Čím prázdnější byt, tím lépe. Představte si, že žijete ve světelných krajkách! V nehmotné hmotě!
Jsme historickou krajkovou velmocí, ale tohle u nás nenajdeme. Proč, tomu chci věnovat jeden z únorových článků. Přihlaste se vpravo níže k odběru novinek, ať vám nic neunikne. Nebo se propojme na sociálních sítích. Příslušné ikonky najdete na stránce dole vlevo. Vyobrazení zleva doprava: 1. Valentino Couture Jaro 2014. 2. a 5. Christian Dior Couture Podzim 2022. 3. a 5. Bohužel nedohledatelné. 4. Valentino Couture Jaro 2015. Vše via Pinterest.
Nejvíc však toužím po "prádlové" halence. Ale přála bych českým ženám i "prádlové" šaty a "prádlovou" sukni. O těch se musím rozepsat víc, abyste po nich, dámy, zatoužily také. Vytvoříme poptávku, na niž nebude možné neodpovědět. "Prádlem" mám na mysli oděvy, jež vyrůstají z už zmiňovaného osobního prádla v bílé barvě zdobeného krajkou, přes něž se oblékalo tmavé oblečení. Občas se takové najdou na českých půdách. A samozřejmě existují i coby nový artikl. Jen nevíme, z jakého kulturního archetypu pocházejí. Vidíte je na obrázku níže. Já toužím po košili v obilně béžovém odstínu, protože sněhobílá mi nesluší. Pro Čechy a Češky bychom vůbec potřebovali specifickou barevnou paletu, protože každý národ je barevně svérázný, a sluší mu tak jiné tóny. Optická bílá to u nás není. Myslím, že toto "prádlo" by pohodlně uživilo jednu českou firmu. Její prodejnu bych ráda viděla na náměstí každého většího města České republiky. Pak už bychom jen našli někoho, kdo vzkřísí černé sametové svrchníky a kotníkové boty na šněrování, a budeme opět národem jako ze škatulky.
A co české nevěsty? Nezasloužily by si místo polyesteru z Číny svatební šaty z vamberecké krajky? Břízově bílé? Nebo režné se sněhobílou kyticí? Ach... Nebo co takový krajkový svatební závoj? Závoj nemá velikosti, a dá se tak při troše péče dědit z generace na generaci. Představte si, že vás celá rodina vidí jít k oltáři... v babiččině závoji! Pokud se v něm vdávala i maminka, zhmotníte tak v jednu chvíli svatby všech rodinných generací!
A nakonec přijde, přátelé, to nejdůležitější. Šperk a vůně. Vůni českého ledna a krajiny z jinovatky už mám téměř hotovou. Podívejme se tedy na "krajkové" šperky.
Tohle by se u nás mělo prodávat v každém větším městě. "Prádlová" krása! Foto pro inspiraci via Pinterest.
První vlaštovky. Překrásná kolekce Michaely Gorcové jménem Folklor. Zde dvě brože. Dvě bych nosila já, možná jednu menší a jednu větší. Ach... Přimlouvám se za rozšíření kolekce, zejména o manžetové náramky. Chci dva - na obě zápěstí! Skvělé řešení pro ženy, jež mají rády jednoduché oblečení, ale zajímavé doplňky. Foto via www.michaelagorcova.cz/kolekce/folklor/.
Co byste si přáli vy, přátelé? Jak byste české krajce vdechli život? Jak byste ji vtělili do každodenního života? A co jiného z české textilní tradice byste rádi oživili? Modrotisk? Šedesátkové baloňáky? Rozepište se níže, sněte ve velkém! Sny to všechno začíná.
Možná se ptáte, proč je to vůbec důležité. Proč se českou krajkou zabývat. Proč usilovat o její návrat do české každodennosti. Odpověděla bych: pro tu věc samotnou. Můžeme sami sebe přesvědčovat, že hodnota věcí spočívá v jejich ceně. Trvalá hodnota však vzniká na ceně zcela nezávisle. Kdybyste si měli z vlastního domu odnést jedinou věc, budete přemýšlet, za kterou jste nejvíc utratili? Hodnotu věcí tvoří vzpomínky, emoce s věcmi spojené, mezilidské vazby. To, nakolik ten či onen předmět přispívá k naší identitě. Přesah, který v sobě věci mají. Hodnotu hmoty tvoří to nehmotné někde mezi krásou, účelností a smyslem, který věcem dáváme. A pak je tu ještě to, čemu se říká prozaicky ekonomika: koloběh vztahů, jež generují prostředky k životu. A pokud řekneme české krajce ano, pak u nás budou krajkáři a krajkářky, krejčí a krejčové, které s krajkami pracují, návrháři a návrhářky. Budeme mít obchodníky s "prádlovými" halenkami a kochat se malebnými obchůdky pod arkádami českých náměstí. Budeme mít šperkaře, co tepají krajku ze stříbra. Ti všichni budou tvořit českým srdcem, českou hlavou, českýma rukama. Možná jste to vy. A možná jste vy tím, kdo si tu věc koupí, prostě proto, že je v ní kus české duše. Zkrátka bych si přála, aby české děti mohly snít nad knihou o české krajce a toužit stát se krajkářem či krajkářkou. A aby se jejich maminky a tatínkové nemuseli bát, že se tak neuživí. Když podpoříme krajku, podpoříme české sny.
Proč je to tedy důležité?
Protože to uzdravuje celý národ.
Comments