Co tam hledá, jak voní, s čím odchází
___
Myslím, že je málo evropských národů, které by k lesu chovaly tak hluboký, niterný vztah, jako my, Češi. Čech je k lásce k lesu vychováván od kolébky, a i kdyby měl lesuvzdorné rodiče, kteří nejezdí s batůžkem vlakem na výlety, nepadají smrkům kolem krku jako marnotratní synové a nemají v hlavě celý atlas hub, někdo už se postará, aby malý Čech zažil nějaké to lesní dobrodružství. Les je pro nás tak mocným zdrojem blažených pocitů, že by bylo zcela proti lidské přirozenosti, kdyby české dítě nezatoužilo ten tajuplný svět lesních vzruchů objevit na vlastní kůži. Vrátím-li se k českému vonnému bohatství a k vůním pro českou duši, o něž se právě náruživě zajímám a vy doufám také, les zkrátka nevyhnutelně tvoří jeden z pilířů naší vonné kultury.
Proč tedy téma "les", je jasné. Proč ale v únoru? Les totiž k únoru neobyčejně ladí. Únorový les je směsí mátové čerstvosti, nezdolné, pichlavé zelenosti a tepla vzlínajícího z podhoubí a od kořenů stromů, jímž voní celé časné předjaří. Český únor - a s ním i česká únorová duše - voní probouzejícím se lesem! Než si ovšem, jako v lednu, ujasníme, jak bude ta únorová vůně pro českou duši "vypadat", zastavíme se na chvíli u toho, čemu říkám mytologie české každodennosti. Myslím jí mytologické zápletky na pozadí nejběžnějších věcí, jimiž den za dnem žijeme: čím je pro nás tisíckrát slyšená znělka Českého rozhlasu, sklenice vychlazeného piva, spor noky versus knedlíčky. Češi prostě vědí, že noky nejsou jen českým pokrmem, jakým by byly pro většinu příslušníků jiných národů. Jsou i příležitostí k obdivuhodné, chladnokrevně elegantní revoltě proti cholerické despocii. Popřemýšlíme tak, jaký má pro nás, pro Čechy, les smysl. O to myslím totiž jde: netvořit jen krásné věci - třeba vůně. Ale krásné věci plné smyslu. Čím pro nás les tedy je? Jaké příběhy v něm zažíváme? Co z českého údělu nám les pomáhá přijmout? A co konečně může česká duše získat, bude-li vonět českým únorem?
Začněme tím, proč my, Češi, do lesa chodíme.
Do lesa chodíme, abychom jím prošli. Nebo v něm pobyli. Na první pohled totéž. Na druhý jde ale o dva zcela jiné světy. Dva různé lesy. Dva od základů odlišné lesní mýty. Začněme lesem, kterým jdeme - který zakoušíme v pohybu.
Les je zelený. Jaký by byl. Kdo ovšem vidí na snímcích zelenou, ať hodí kamenem. Kdepak. Les je černý! Les je formou hlubiny, a vše, co ustupuje do hloubky, černá, temní, stává se stínem. A tak je i český les oním temným lesem z pohádek, mýtů a románů zasvěcení, kde něco ztrácíme a něco nalézáme. My, Češi, chodíme do lesa proto, abychom z něho vyšli... jiní.
Lesem jde člověk vždycky sám. Čech jde do lesa právě proto, aby byl sám. Pokud chce být s jinými Čechy, pak lesem nejde, ale, jak už jsem psala výše, pobývá v něm. K tomu se ještě dostanu. A tak, přestože jde třeba ve dvou, ve třech, s celou skupinkou, jde sám. Čím méně bude sám - bude klábosit, sdílet dojmy, fotit své kamarády, vidět JE -, tím víc bude na výletě. Nepůjde, ale bude se procházet. A čím víc bude sám - bude mlčet, nechávat si své dojmy pro sebe, fotit případně přírodu, vidět JI -, tím víc bude na cestě. Na výletě se les stává nevýznamnou kulisou. To na cestě je prostorem hluboké osobní proměny. Les cesty je proto temným lesem pohádek a mýtů. Je jiným světem. Oním světem. Do hlubin se vždy sestupuje, a tak je les formou podsvětí, v němž žijí noční tvorové: víly tančící na paloučku při měsíčku, bludičky, co ve tmě vábí poutníky do temných močálů, hejkal, který je slyšet, ne však vidět, jako by žil ve stínech, v přítmí. A konečně čarodějnice, která vždycky bydlí až na samém dně hlubokého lesa. A my tím labyrintem bloudíme, navzdory unikátnímu značení Českého klubu turistů a skvělým mapám Kartografie Praha. Sami a mlčky čelíme vlastním démonům a v nouzi nejvyšší objevujeme své ctnosti. V českém lese je Čech zkrátka poutníkem do hlubin vlastní duše. Česká duše chodí do temnoty lesa prozřít.
Vedle lesa putování, kvesty, hrdinského monomýtu, který známe zejména díky Josephu Campbellovi, však existuje ještě jiný český les: les, jímž neprocházíme, ale v němž pobýváme, les, který zakoušíme na místě, jako usedlíci, jako jeho - byť jen dočasní - obyvatelé. Takový je les českých trampů a skautů, les podsadových stanů a prvních chatařských osad. Vlastně nejde tolik o les, jako spíš o ostrov v lese, ostrůvek, jehož středem je ohniště. Tady není Čech sám, o to tu vůbec nejde. Naopak. Je tu s jinými Čechy, sedí s nimi kolem ohně a sdílí jakousi českou ryzost. Je tu proto, protože tam, ve světě, ve městě, v civilizaci, ji nenachází. Přišel, aby se vrátil na začátek Času, který se časem víc a víc kazí. Je tu proto, aby zkaženosti unikl. Aby se vrátil do Ráje. Les je tak tímto rájem i hranicí mezi zlem TAM a dobrem TADY. Les je Hradbou kolem Pevnosti. A tak jsou tito lesní Češi nositeli silného lesního zákona, který je prostý, moudrý a v pravém smyslu slova udržitelný. Učí se žít z mála, nezanechat stopy, pomáhat si navzájem. Trampská i skautská etika k nám přišly ze severní Ameriky. Rozvíjejí kmenovou kulturu původních obyvatel severoamerického kontinentu, tak jak ji člověk Západu nahlíží z vnějšku. Vlastně kultivují mýtus dobrého divocha: Adama před vyhnáním z ráje. Co je na nich tedy českého? Kdyby v nich nebyl velký kus českosti, nestaly by se tak významnou součástí našeho každodenního žití. Řekla bych, že klíčem k této záhadě je slovo tábor, ono synonymum pro stanovou osadu, ale také biblická hora v Izraeli, jež dala jméno jednomu veledůležitému českému městu. Tramping a skaut jsou zkrátka novou formou pro obsah, jímž česká duše žila dávno před jejich průnikem do naší kultury. Podstatou českého ústupu do lesů je hledání prvotní, nezkažené pospolitosti, jež se v našich dějinách projevovalo už dříve. Třeba duchem husitských táboritů. A tak bych řekla, že v této podobě v nás husitský mýtus žije čile dál. Až tedy v českém lese uvidíte jurtu a kolem ní hemžení lesní školky, nedivte se, odkud se u nás ten divný import vzal. Je to osada malých táboritů!
Světlo v hlubinách lesa.
Takže teď už víme, proč TAM chodíme i proč TAM pobýváme. Jinými slovy co ta či ona česká duše v českém lese hledá. Z pohledu mýtu jsou to tedy dva různé lesy. Ale z pohledu krajiny stále týž český les. Ujasnili jsme si tak, proč je důležité mít jeho vůni po ruce: samozřejmě proto, aby se nám snáze hledala cesta ze scestí. Nebo proto, abychom posílili svého vnitřního táboritu. Příslušnost k českému kmeni v jeho nejryzejší ryzosti!
Vůni únorového lesa tak hledám v celé jeho vertikále. V lese je něco nahoře, něco uprostřed a něco dole, a to vše tvoří celistvou vůni lesa. Shora se rozprostírá čiperná eukalyptová jehličnatost, která brní v nose, jako by měl člověk chřípí napojené na vodivé drátky. V únoru je lesní vzduch ledově vlahý a má v sobě oslepující oslnivost sněhu, takže je jím člověk zcela přemožen. Jiným světem je oproti tomu lesní podhoubí. Podhoubí má v sobě temně hnědou kyprost hrabanky, jež dýchá s předstihem několika měsíců živočišným teplem říjnových hub. To bychom měli, jak se říká v parfumérství, hlavu a základ. To mezi tím - srdce lesa - se ohlašuje celý rok jako velkolepá vonná dominanta lesního porostu: vůně českých borovic. Bory šumí po skalinách! Kde borový zaváněl háj! Vůně borovice působí zejména v únorovém chladu jako jiskrné rubínové srdce zasazené do ryzího stříbra a vytváří ten největší možný kontrast, jaký si lze představit: je sálavé, pryskyřičně plné, hřejivě sametové, přestože si zachovává cosi z jehličnaté větrovosti. Je to zkrátka vůně téměř růženkovského procitání, a tak může česká duše spokojeně procitat s ní.
Taková bude. Únorová vůně pro českou duši. Prostě jdete lesem, nos plný mentolu, a najednou... růžový med!
Český les je místem, kudy jdeme i kde se dočasně zabydlujeme, kde jsme sami se sebou i v kruhu svých. Jestli je půl cyklického roku sestupem do temnot, který začíná o Dušičkách, pak se právě vynořujeme z lesa na světlo, před námi leží sníh a na jednom místě jím prorůstá trs sněženek. Český les propouští českou duši lehčí o spoustu běsů. Jestli někde pro českou duši existuje labyrint světa a ráj srdce v jednom, je jím český les.
A co vaše česká duše, přátelé? Co se z vás v lese vyloupne? Jste poutníci nebo táborité?
Comments